Montessori pedagogika vznikla před více než 100 lety v Itálii. Lékařka Maria Montessori (1870 – 1952) v roce 1907 otevřela první Dům dětí určený pro chudé děti předškolního věku. Při své práci si všímala, jak děti vstřebávají zcela přirozeně a nenuceně znalosti ze svého bezprostředního okolí, viděla, jak se děti učí mezi sebou, což ji inspirovalo k jejímu celoživotnímu úsilí o reformu vzdělávání. Vychází z potřeb malého dítěte. Začala používat a dále rozvíjet materiál pro smyslovou výchovu, materiál k nácviku čtení, psaní a počítání. Velký důraz kladla na činnosti praktického života jako je zametání, utírání prachu nebo zalévání květin. Svou metodu založila na pozorování dětí při práci – hře. Zjistila, že i velmi malé děti jsou schopny mimořádně silného a dlouhého soustředění se na určitou činnost.

V roce 1929 byla založena mezinárodní Montessori společnost (Association Montessori Internationale – AMI).

Z metody Marie Montessori  čerpají mnohé pedagogické směry a proudy. Role učitele je upozaděna, učitel vystupuje jako průvodce dítěte v připraveném prostředí, ve kterém dítě samo rozvíjí své potřeby. Prostředí připravené podle principů Montessori pedagogiky dává dětem možnost svobodné volby mezi jednotlivými aktivitami, možnost porozumět svým potřebám, možnost soustředit se a nalézt svůj vnitřní klid a harmonii. Učitel a žák jsou rovnocennými partnery, proto učitel k dítěti   projevuje maximální vstřícnost, otevřenost, trpělivost. Učitel dává dítěti možnost svobodné volby, ale zároveň pomáhá a radí tam, kde je dítě nerozhodné. Maximální volnost udílí dítěti tehdy, když je schopno samo převzít zodpovědnost. Zasahuje, když se dítě nudí, nedokáže si vybrat činnost nebo jsou-li porušována pravidla.

Důležité termíny jsou senzitivní období a vnitřní motivace. Vnitřní potřeba něčemu se naučit se vyvíjí v tzv. „senzitivních fázích„. Jedná se o určitá období, během nichž je dítě obzvlášť citlivé na vnímání a chápání určitých jevů reality, která nás obklopuje. Hovoříme například o senzitivní fázi pro rozvoj pohybových činností, rozvoj řeči apod.

Důležitou roli hrají speciální pomůcky, které jsou klíčem k poznání světa. Pro malé děti se jedná především o pomůcky ke cvičení činností praktického života a pomůcky pro rozvoj smyslů, řeči, matematických schopností. Zvláštní postavení má kosmická výchova, která v sobě zahrnuje vědní obory jako je biologie, zeměpis, historie apod. a která poskytuje dětem povědomí o vzájemných vazbách člověka a přírodního prostředí.

Pro Montessori pedagogiku je charakteristické slučování dětí různého věku do jedné třídy (heterogenita věku). V takové skupině si děti vzájemně pomáhají, mladší se učí od starších, starší pak mohou předat své zkušenosti těm mladším.

Jaké jsou tedy hlavní myšlenky Marie Montessori?

Dítě je tvůrcem sebe sama – dítě se vyvíjí v kontaktu s prostředím, z něhož čerpá podněty, lidé v jeho okolí ho ovlivňují, přesto pouze dítě samo určuje, které podněty, jakým způsobem a kdy ovlivní jeho jednání.

Pomoz mi, abych to dokázal sám – tato prosba, s níž se malé dítě obrátilo na Marii Montessori, se stala hlavním krédem její pedagogiky. Úkolem dospělých je to, aby dítě vlastními silami a svým tempem získávalo nové vědomosti a dovednosti, vzrůstalo do světa, který ho obklopuje.

Ruka je nástrojem ducha. Práce rukou je základem pro pochopení věcí, jevů, rozvoj myšlení a řeči – důraz  je kladen na spojování tělesné a duševní aktivity. Je potřeba vycházet z konkrétního poznání a manipulace s věcmi.

Respektování senzitivních (citlivých) období – doba, v níž je dítě obzvláště citlivé a jakoby připravené pro získávání určitých dovedností. Není-li takové období využito, senzitivita zaniká.

Svobodná volba práce – dítě samo rozhoduje, co bude dělat, s kým bude pracovat a jak dlouho bude pracovat.

Připravené prostředí – pracovní místo, pomůcky, předměty k manipulaci je třeba uspořádat tak, aby umožňovaly osvojení nových poznatků samostatně, bez vnější pomoci.

Polarizace pozornosti – dítě je schopno soustředit se intenzivně a dlouhodobě na práci, která ho zaujme. Polarizace pozornosti je základem učení.

Celostní učení– vzájemné působení tělesné a duševní aktivity se promítá i do procesu učení. Učíme se prožitkem.